Mise časem
HLOUPÝ ŽERT
Kapitola V.
Mitchell absolutně nevěřil tomu, co mu jeho sestra navykládala. Opravdu si myslel, že si jen vymýšlela. Kde by přeci Aira s Jaredem sehnali geologický kalkulátor? Pokud dobře uvažoval, škola oficiálně vlastnila od každého jeden kus. O těch druhých věděla jen Zvíďa, on a Nina. A Danián. Ale ti ho použili, takže mu výpočty nevycházeli. Ona totiž ta oficiální geologická kalkulačka byla tento týden mimo školu. Paní Pierová totiž zrovna zkoumala jednu teorii z prvé ruky.
"Co kdybych šla s nima? Abych je pohlídala. Bůh ví, co by tam prováděli," pamatoval si na její odmlku, "záchrana by to nebyla."
Když si asi tak po sté přehrával její slova, začal si všímat okolí. Jak dlouho neviděl onu sivovlasou potvoru, co si hrála na nejsvatějšího spolubydlícího pod sluncem? Jistě tomu byla řádka hodin.
Pomalu ale jistě začínal propadat panice. Nechal svoji sestru jít do neznáma. Do zatraceně neznámého neznáma.
Pokoj naplňovala tma. Aby taky ne v nočních hodinách. Dávno ležel v posteli, po bradu schovaný v dece. Kolik mohlo být? Netušil. Moc toho nenaspal, oči se dožadovaly odpočinku. Víčka mu co chvíli těžkla. Rád by usnul, ale jen co zavřel je, chtě nechtě se musel potýkat s tokem otázek. To šli zachránit toho, co neumí matiku, literaturu či co? Proč jednoduše problém nesdělili nějakému učiteli? Jak by měl lhát? Projde mu to lhaní? Lhal už někdy? Uvěřil mu tehdy někdo? Uměl vůbec lhát?
Do popředí se najednou vedrala otázka, která jej vyšvihla do sedu. Chvilku zíral před sebe. Kdyby bylo rozsvíceno, civěl by na svou skříň.
"Co když se jim něco stane?" Ne, v žádném případě na tohle nesměl myslet. Vize, která se mu nyní naskytla, ho přiměla k slzám. Naplněn zlobou udeřil pěstí do polštáře. Jestli se cokoliv stane jeho sestře, bude si zcela jistě vyčítat to, že ji nechal jít. Nikdy si to neodpustí.
Nevšiml si zavrzání vchodových dveří a následné rozsvícení v kuchyňce spojené s předsíní. Na to byl až příliš zaslepen obavami o svou sestru.
"Neruším?" špitla nejistě narušitelka, která pomaličku otevírala již pootevřené dveře od kuchyňky do pokoje. Trvalo chvilku, než spatřil siluetu hlavy nově příchozí.
Katachi Hina, jeho sousedka v lavici a rovněž nejlepší kamarádka, co mu vždy pomohla.
Vyšvihl se do sedu. Opět. "Proč nespíš a co tu vlastně děláš?" Nikdy za ty dva roky, co tu studoval, se nestalo, že by přišla návštěva takhle pozdě.
Zatímco se natahoval po zapínači od lampičky, kterou měl na poličce nad postelí, Hina stydlivě promluvila: "Sháním nějakého Daniána. Mám mu něco vyřídit od Natashi." Patou se jako náznakem plachosti šťourala do podlahy. I když Mitchella moc dobře znala, nedokázala v jeho přítomnosti udržet klidnou tvář.
Ať vzpomínal, jak vzpomínal, nemohl si vybavit žádnou Natashu. "Žádnou Natashu teda neznám. Kam že to chodí?"
Hina se uculila. "Nikam, je to jen jakási výmluva, abych sem vešla bez toho, abys mě vyhnal s tím, že je pozdě. Ale vůbec, kde je tvůj spolubydlící, na kterého si pořád stěžuješ?" Přišla k němu k posteli a sedla se na její okraj. Rukama se zapřela a hleděla před sebe na prázdnou neustlanou postel.
Semkl rty a jemně zavrtěl hlavou. "Nevím. Někde v čase," ztěžka odvětil. Měl knedlík v krku. Byl hodně přecitlivělý, když nevěděl, co se s jeho sestrou dělo. Bál se o ni, staral se o ni a na oplátku se nechával opečovávat od ní.
Japonka sebou trhla překvapením. Zdvihla obočí. "V čase?" Podívala se naň. Odpovědi se jí dostalo kladné. Slyšela dobře. "Oběť toho vtípku?" zeptala se. Pamatovala na slova chlapce z parku, nijak se neostýchala s tím tajit. Přeci jen si Mitchell zasloužil o tom vědět a onen chlapec se v místnosti nenalézal, aby jí v jejím "prořeknutí" zabránil.
V prvním okamžiku si Mitchell myslel, že blouznil. Sice si to myslel i předtím, ale každopádně ho to i tak překvapilo. "Vtípku?" zopakoval. Nějakým záhadným způsobem nechtěl věřit tomu, že Danián byl obětí toho žertu.
A jeho sestra taky.
"Hm," Hina přikývla, "skupina dějepisců mladších byla v parku. Jeden z nich se tam chlubil, že panu Torstierovi z druhé strany vyměnil přístroje času. Pak zjistil, že jsem ho slyšela, a snažil se mi namluvit, abych to nikomu neříkala," při vzpomínce na jeho slova prskla smíchy, "nazval mě sestrou."
Mitchellově náladě nové zjištění nepomohlo, spíš naopak. Kamarádčina slova jej ujistila v domněnkách. Ujala se ho zlost, jakou snad nikdy v životě neměl. Měl chuť vstát, dostat se do archeo kolejí.
Hina pokračovala dál. Od pohledu se zdála být zasněná. Malý úsměv, z části nepřítomna. "Bál se, aby se to krom Torstiera nedozvěděl jeho otec," dodala. Trhla sebou, nejspíš se probudila z transu. Vzhlédla a ohlédla se směrem k blonďatému.
Dlaní si pročísl vlasy. "Nevíš náhodou, jak se jmenuje jeden kluk z pluskového, dějepisného druháku? Zná se s Karmou. Sakra, Nina furt básnila o té druhé, co s ním studuje. Červený vlasy myslím, že říkala, že ta holka má. Já si nemůžu vzpomenout na její jméno," mnul si spánky, "no nic, snad si do zítra vzpomenu. Teď by se mělo jít spát, stejnak nic nezmůžem." Jednoduše to dnes vzdal. Jeho tělo se dožadovalo spánku takovým způsobem, že na nic nečekal, zavrtal se pod deku, zhasnul a nečekaně se oddal snům.
Tak rychle usnul, tak snadno se přestal zajímat jakýmikoli strastmi. Ne, jen toho na něj bylo příliš. Jednoduše vypnul a oddal se bezesné noci.