Mise časem
JAK TO ZAČALO
Kapitola I.
Do teď si povídali se svými kamarády. Jenže se chtě nechtě museli vrátit na svá místa k téže lavici a přerušit tak sebevíc zajímavější, zábavnější, nebo naopak nudnější a nepříjemnější rozhovory. Ne, že by se ti dva, co spolu sedávali, nemuseli. Ba naopak. Stávali se velmi dobrými přáteli a zvláště pak oporou, co se testů týkalo.
Zazvonilo. Ani zde nebyla výjimka toho, že by měl někdo zvonění rád i teď. Jako vždy se jednalo o velmi hlasitý, řinčivý zvuk, jenž každému s velkou libostí trhal uši, nebo i v horších případech pár jedincům přivedl bolest hlavy. Nutno dodat: Vzhledem ke každodennímu poslednímu zvonění tomu tak ne vždy bylo.
Na vyučujícího nemuseli čekat dlouho. Zrovna měli hodinu světové historie v období dvou světových válek plus klidová léta mezi nimi s panem Torstierem. Ten se nikdy nikde nezdržel déle než pět minut. Aspoň takhle jej studenti povětšinou popisovali.
Nikdy ovšem nepřišel dříve než tři minuty po zvonění. Dnešek se očividně zdál být jiný. Nejen, že přišel s prázdnou rukou, nýbrž i přišel krapet brzy na jeho poměry.
Žáci se přinejmenším na mžik pozastavili nad jeho zjevně dobrou náladou. Ne, že by permanentně přicházel s tou negativní, spíš na sobě nedával nic znát. Prý tak činil kvůli své povaze a zejména i reputaci. Že by si ho potom všichni dobírali a tudíž by se mu pak nedostávalo žádného respektu, což i tak z části neměl. Obzvlášť v této třídě, označené jako 2 HH+, se našel někdo, kdo v něm autoritu neviděl. Naštěstí dotyčný jevil ze slušnosti alespoň špetku loajality, aby se neřeklo.
"Dnes více dobré nálady, pane čitél? To je dobře, bude lepší hodina!" výsknul radostně jeden z jejich spolužáků, jenž se téměř nikdy neostýchal. Sedával naproti katedře. Bodejť by ne, ukecaný byl dost a když se mu zrovna nechtělo psát písemku, výmluvu měl z prvé ruky.
Muž na chlapce nikterak nereagoval. Svižně se dostal ke katedře, za kterou se postavil a ujal se slova: "Pročítal jsem si návrhy k velkým pracem a jsem s nimi spokojen! Podle všeho bude všech pět zajímavých a já se nemůžu dočkat na květen, zvláště pak na jednu z nich, až si všechny pročtu a poslechnu. Zvlášť mě zajímá jedna z nich, a to ta od Airy a Jareda."
Jmenovaní si nadšeně plácli, zatímco ostatní se buďto svým způsobem snažili sebe přesvědčit o nezájmu, nebo je to opravdu nezajímalo. Nebyli nepřející. Od pradávna, když člověk něco vymyslel, považoval to za ten nejlepší objev, k jakému kdo kdy mohl přijít. Tací, co se jejich nápad zařadil mezi ty podřadné, se museli potýkat se svíravým, krajně nepříjemným pocitem. Každý byl, je a bude naplněn svojí mírou pýchy, kterou chce zvyšovat a ne pravý opak.
"Ale!" při vyřčení této částice zvážněl, aby přiměl žáky k pozornosti, což se mu kupodivu povedlo. Všech deset jej více či méně vnímalo. "Teď se to týká především Airy a Jareda. Mám totiž dotaz určený jim. Proč jste si vybrali zrovna pád Mnichovského muzea v roce čtyřiačtyřicátém století dvacátého? Tedy spíš, jak jste k tomu přišli? Nerad to přiznávám, ale sám jsem o tom doteď nevěděl." Zadíval se na dlouhovlasou rudovlásku, která místo odpovědi pokynula hlavou, čímž mu dala najevo, aby se více zaměřil na tmavovlasého chlapce sedícího vedle ní.
"To kvůli Karmovi. Nebýt jeho, tak stále nevíme, z čeho bychom výstup udělali," vysvětlil chlapec, svým jménem Jared, po svém. Tak, jak mluvil, si neuvědomoval, že osoba, kterou zmínil, nestudovala v oboru humánní historie.
V téhle škole nebyla možnost, že by profesor jedné historie byť jen suploval ve třídě studující dějiny druhé, v tomhle případě geologické; zemské, chcete-li. Pan Torstier tak nemohl takzvanému Karmovi přijít na pravé jméno, čemuž se nikdo nedivil. Dokonce ani samotný Jared, komu ovšem stále nedocházela jeho slova.
"Karmovi?" zopakoval starší se špetkou nejistoty. Myslel si totiž, že mohl na jednoho svého žáka nedopatřením zapomenout. Potřeboval jeho pravé jméno, aby byl nad věcí a neutápěl se v úzkosti.
V téže době to Jaredovi tak nějak došlo. "Oh, to je jeden geo student. Scházíme se v osobním volnu v parku nebo jinde." Snažil se, opravdu, aby se z jeho výkladu dalo aspoň něco pochopit. Jaksi se mu to nepodařilo. Ale vyučující si mohl oddechnout.
A jak to tak ve třídách plných teenagerů bývá, i tady se našlo pár jedinců smýšlejících trochu ... nevhodně? Místností se zakrátko po doznění Jaredova hlasu rozléhalo chichotu.
I zde měli žáci volný víkend. Mohli ho trávit, jak chtěli. Tedy téměř, jelikož museli zůstávat v objektu školy, pokud jim nebyla zrovna po ruce limitovaná propustka. Malému náramku se celým jménem málokdy říkávalo: Čipová evidence absence žáka v objektu školy. Všichni, mladí i starší, lidé byli informováni o nejvyšším počtu hodin mimo budovu a prostorů k ní zahrnutých, kterých bylo celkem čtyřiadvacet za měsíc. Věděli dokonce o jejich funkci i to, jak nemožná se jevila možnost utajeného dostávání se ven. Snad každý se přinejmenším při prvním pohledu na tuto věcičku sami sebe ptali: "Jak jim tohle mohlo projít? Jaký diktátor tohle povolil?"
Kromě dostupných čtyřiadvaceti hodin se žáci potýkali i s večerkou, se kterou byly ve skutečnosti menší problémy, než se původně očekávalo. Avšak narozdíl od předchozího, měl tento zákaz opouštění areálu po desáté hodině večer jednoho permanentního potížistu, jenž chodíval ven až po půlnoci, a to vždy na půl až třičtvrtě hodiny. Jednou se stalo, že dotyčný svůj nepovolený pobyt venku přetáhl na hodiny dvě.
Ne, že by zde potíže dělali jen chlapci. Dívka studující zoopaleontologii v jednom ohledu každého předčila, aniž by si byl někdo pořádně vědom toho, jak do jakého extrému dívka zašla. A přesto se tu našli dva z nich, co její tajemství znali. Její spolubydlící a bratru oné spolubydly to nepřišlo závažné natolik, aby se o tom někomu z dospělých povědělo. Ona totiž holka nedávno přišla k něčemu, o čem žádný ze studentů neměl mít ani ponětí.
Zatímco Karmu znali oba, onu dívku, které skoro nikdo neřekl jinak než Zvíďa, znala jen Aira.
"Nenávidí lidskou historii a ignoruje fakt, že ne všeci jsou zaměřeni na geo... paleontologii," vmísila se do konverzace Aira. Chtěla přitom ještě něco dodat, ale Jared byl v mluvě protentokrát rychlejší.
"A on špatně bere to s tím muzeem a jedním kostelem." Vybavil si scénu, co se odehrála předešlého dne, v neděli, kdy Karmovi sdělil, že něví, co by měl s Airou dělat o velké práci za téma.
Ačkoli z krapet hektického výhladu pochopil pan Torstier úplné nic a setsakra se toužil dozvědět více, nechal další své otázky plavat kamsi do pryč. Jen nad tím vším mávl rukou a rozhodl se dát žákům práci ve dvojicích s tím, že s Airou a Jaredem zkonzultuje přestup časem do již zmíněné doby.
Společně se v tichosti přemístili k jednomu z kabinetů, jež se nacházely na hlavní chodbě společné pro archeologii a paleontologii.
Otevřel dřevěné, bíle obarvené dveře, jež byly druhé v pořadí z levé strany. Slovně vyzval své následovníky, aby vešli za ním.
Nemusel se dvakrát rozmýšlet. Rovnou přešel jistým krokem ke svému stolu. V jednom z šuplíků měl pečlivě uschovanou jistou věc, jež by teenagerům výrazně pomohla při plnění úkolu.
"Víte, co je tohle?" Mával před nimi malou černou krabičkou velmi podobnou dotykovým mobilním telefonům. Sama rovněž byla interakční.
Tázaní ji samozřejmě znali. Aira na důkaz toho dokonce i protočila očima. "Háhá kalkulátor, který nám má pomoci dostat se do jakékoli lidské doby, do které potřebujem," odvětila mu posměvačně nejspíš proto, že jí přišlo hloupé se takto blbě ptát.
Pan Torstier se zhluboka nadechl, protože za žádnou cenu nechtěl říct něco nevhodného vůči rudovlásce opírající o kolegův stůl. "A umíte s tím zacházet?" Další zbytečná otázka, jelikož se všichni žáci humánního oboru v prváku učili s přístroji zacházet. Nejspíš za jeho počínání mohla zloba.
"Jistě, paní Meuerová nám to ukazovala dva roky nazpátek," opět se slova ujala Aira. Akorát již u toho nezněla tak pohrdavě jako předešle.
"Tak to jsem rád, nemusím vám nic ukazovat," řekl starší už jen ze zvyku, ze slušnoti odpovídat druhým, dokud to jen bylo možné. Podal těm dvoum přístroj s tím, že by jej neměli využít hned kvůli odlišné róbě. I tak se Aira s Jaredem rozhodli přístroj na místě použít.