Bezstarostná noc, mlčela o jednom tajemství. Nikdo nečekal, jak hlasitě bude odcházet.

Tančila, zpívala. Opět jako kouzlem ožila. Poskakovala si ulicemi nehledíc za sebe. Neviděla stíny.

S největší ladností vedla pomstu k cíli. Neměla o tom ponětí.

Jistě, s úsměvem na tváři, doskotačila k jednomu domu. Honosnému, zdobenému, skoro jako by viděla sídlo. Nic neříkala, jen hleděla před sebe.

Tiše se odebírala pryč.

Prásk! Někdo vykopl dveře.

Její nohy ztuhly, přilepené k chodníku.

Slyšela výkřiky, výhružné i prosebné. Nepřímo byla svědkem rozepře mezi dobrem a zlem. Co oči neviděly, to slyšely... Skoupé na slovo.

Stála zády k domu v barvě rudé, linoucí se po zdech, po podlahách. Stála zády k domu, jenž se loučil s někým jí neznámým.

Obloha jako by soucítila. Obláčky červené, líně putovaly se nad městem, co právě zaspalo něco tak strašného, morbidního. Něco, čeho byla svědkem jen ona. Něco, o čem neměl nikdo vědět.

Zaplatí za to.

Prásk! Stejně jako dopomohly dveře k násilnostem, umožnily nyní útěku.

Teprve teď se otočila. Nikoho nespatřila.

Vítr si hrál s dveřmi, nabádal ji k zvědavosti. Neodolala.

Oči dokořán, hleděly na strop. Našly v něm útěchu, jež je ukolébala do věčných snů.

Usmála se. O jeden pár na svobodě víc. Dvěma lidem navíc se bude žít lépe.

Jen jí ne.

Klekla si a jemně zavřela jejich oči. Tento svět už je nehostí, nadále vidět ho nemusí.

„To ty," ozvalo se za ní tiše. Otočila se.

Spatřila chlapce. Stál a svůj pohled upíral na ní. Bez emocí.

„Proč? Co ti udělali?" Komu měla odpovědět? Chlapci nebo ostří nože?