Četl, četl a četl. Za ty dny pomalu nic nedělal. Knížky jej osvobozovaly z reality, kde musel dennodenně jen a jen sedět doma, nic jiného.

Nic se nedělo.

Společnost mu dělal oheň, klidně plápolal v krbu. Rodiče byli opět pryč, jen pár minut zbývalo do příchodu služebné.

Jaké to asi bylo venku? Stačilo odhrnout byť jen jeden závěs.

Nemohl, bál se. Nechtěl být znova zavřený ve sklepě. Jako malému se mu zachtělo se podívat aspoň z okna na svět tam venku. Přál si vědět, proč se tam rodiče zdržovali na několik hodin, mnohdy dní.

Nevyplatilo se mu to. Matka jej přistihla a on byl náležitě potrestán.

Do domu na malý okamžik proniklo světlo. Služebná otevřela dveře. "Dobré ráno, Dmi. Ná, koupila jsem ti koláč. Tvarohový, jaký máš rád."

Zpozdila se o tři minuty, aspoň něco nového.

Našel ji v předsíni, něco psala do sešitu. "Copak tu děláš?"

Usmála se. "Zaznamenávám svůj příchod sem. To se v každé správné práci musí."

"Půjdeš zase uklízet?"

"Jak to mám v popisu práce. Poklidit, uvařit ti oběd, postarat se o zahradu."

"Takže nic zajímavého."

Pohladila jej po rameni a dala mu koláč.

Kulatý koláč. Mohl by někdy být hranatý?

Ještě nikdy neměl koláč s více jak třemi rozinkami.

Existuje i jiná náplň než jen tvarohová?

Mohlo by těsto chutnat jinak?

Dal by se vůbec upéct koláč bez těch okrajů, kterých se vždy beztak zbavoval?

Nic se neměnilo, zůstávalo stejné.

Na další kapitolu se dostaneš jednoduše. Stačí kliknout na tlačítko "Moc v rukách".