Tak nádherné, tak realistické. Ale nereálné.

Milovala to tady a zároveň nenáviděla. Chtěla tu zůstat, ale chtěla i ven.

Namířila si to ke stromu, který obdařila několika ranami čelem. Skrze neustávající boj uvnitř jí nic necítila. Čelo mohlo být sedřené až do krve, ale to nikdy nezjistí. Asi už nikdy se neuvidí.

Stála uprostřed všeho, v samotném centru protikladů. Ani jednoho se nemohla dotknout. Nebyla schopná se rozhodnout.

Připomínalo jí to oblohu plnou hvězd, droboulinkých diamantů, jež byly záhadným způsobem osvětlené. Tak moc si jako malá chtěla jeden malinký ukradnout pro sebe.

Teď se nemohla dotknout volnosti, pocitu jistoty, plného obrazu bez zázračných přeskoků v čase. Chtěla spát, místo toho měla z večera ráno.

Jak jen se dostat ven?

Jak se sakra dostat ven?

Ucítit něčí dotek. Vídat se, mluvit a trávit svůj čas se svým bratrem. Nechat vítr, aby si hrál s vlasy.

Chybělo jí toho víc.

Tak moc se bála o svého bratra? Jakpak se mu asi dařilo? Žil ještě? Pevně věřila, že ano.

Stýskalo se jí. Nejen po svém bratrů, ale i po svých rodičích. Avšak, ty už nikdy neuvidí. Nebyli ani zde, ani tam venku. Zcela mimo realitu, zcela mimo iluzi.

Jak dlouho tu již byla?

Sice měla něco našetříno, dalo se s tím vyžít sotva dvou měsíců. Ledaže by si bratr našel nějakou prácičku. Doufala, že ne tu samou, kterou vykonávala ona.

Mohl by dopadnout hůř než ona, protože ona měla velké štěstí. To štěstí ji přivedlo sem.

Jinak by svého bratra už nikdy neviděla, místo toho trávila čas s rodiči.

Na další kapitolu se dostaneš jednoduše. Stačí kliknout na tlačítko "Stejné".